Baskerville Original Pro

Baskerville Original Pro© John Baskerville, digitized: František Štorm, advisor: Otakar Karlas

Until recently the story of this type face ended with mediocre digital versions, which did not get at the root of its inspiration. Our pursuit of this paramount body type face of the 20th century began in Nové Hrady Castle, the place where a part of the depository of old prints of the National Museum Library is kept, in the summer of 1999. Thanks to the understanding of the librarian Petr Mašek we were allowed to study and photograph four rare volumes from Baskerville’s printing office, dating from about 1760. We selected as the most successful models for the digitalization of this type face its Roman and italics in the size of about today’s 14 points, which Baskerville used for the printing, among other things, of his folio Bible in 1763 and Vergil’s works in Latin in 1757. These were large-size, stately prints on paper smoothed out by hot copper calender rollers. When composing the pages, Baskerville emphasized the importance of the blank space, just as the effect of the majestic austerity of the setting, which became an inspiration for Neo-classical typographers. He strove to remove everything which obstructs legibility, working without ornaments and rules, neatly, and with large margins. He proceeded along these lines also when designing his new type face. His punchcutter John Handy was given the task to make the type face different from the then fashionable Caslon, which was a surprise for a certain part of typophiles of the period. Baskerville perhaps anticipated certain elements known from Bodoni and Didot, which is why nowadays everybody calls it a “transitory” phenomenon. A detailed evaluation of Baskerville's heritage, however, remains a task for historians. Our analytical transcription enhances rather the artistic and visual qualities of his type face.
When digitalizing the type face, we did not have at our disposal a complete alphabet – partly because Baskerville did not solve some of the signs (some of them did not even exist at the time), partly because we were loath to go to Cambridge where the greater part of the original punches is deposited. But there was no need to do this. For inherent in every fragment of any typeface is the principle, according to which it is possible, with a little bit of natural feeling, to complete the set of signs. An analytical transcription is also to remove any potential shortcomings of the source of inspiration and must not take over mechanically all details of the design. Even creators of genius, however, make mistakes sometimes and, therefore, in spite of the fact that we officially speak about “a transcription”, what was involved in the case of all complementary designs was a fairly fundamental reworking. Our aim was not so much to be reverently faithful to the original, as to preserve the spirit of the type face and to breathe new life into it. Baskerville is a type face with the character of a gentleman, a type face of sober elegance and clear design. Its nature is remote from dramatic contrasts, as we know them from the Continental typography of the Late Baroque period. A project of a type face family which includes twenty designs cannot rely on a single pair of tired eyes; that is why we are again grateful to Otakar Karlas for his valuable advice, especially when putting the finishing touches to the typeface. It was upon his recommendation that, among other things, the anatomy of the basic (original) design was reinforced, the rhythm of the italics in text sizes was made more tranquil, the balance of the “&” sign form and the colour of the small caps were improved. The result is an absolutely ordinary and inconspicuous type face – a worker in the service of literature. The softness of its design predetermines it for every type of fiction and poetry, while its rational construction makes it useful also for scientific publications. Having worked on Baskerville’s type face for more than a year, when we see it now, it feels like meeting an old friend.

Příběh tohoto písma donedávna končil průměrnými digitálními verzemi, které nešly ke kořenům inspirace. Naše cesta za nejchlebovějším knižním písmem 20. století začala na zámku v Nových Hradech v létě 1999. Tam je totiž uložena část depozitáře starých tisků knihovny Národního musea. Díky pochopení knihovníka Petra Maška jsme si směli prostudovat a nafotografovat čtyři vzácné svazky z Baskervillovy tiskárny z doby okolo roku 1760. Coby nejzdařilejší předlohy k digitalisaci byly vybrány antikva a italika ve velikosti okolo dnešních čtrnácti bodů, jimiž vytiskl mimo jiné i foliantovou bibli roku 1763 a dílo Vergilia roku 1757 v latině. Byly to velké slavnostní tisky na papíře hlazeném horkými měděnými válci. Při komposici stránek Baskerville vyzdvihl důležitost prázdné plochy, stejně jako účinek majestátní strohosti sazby, což se stalo inspirací klasicistním typografům. Usiloval o odstranění všeho, co překáží čitelnosti, pracoval bez ornamentů a linek, čistě, a s velkými okraji. Podobně postupoval i v návrhu nového písma. Jeho rytec John Handy měl za úkol odlišit písmo od tehdy módního Caslona, a tím překvapil jistou část tehdejších typofilů. Baskerville možná předvídal určité prvky známé od Bodoniho a Didota, a proto jej dnes kdekdo nazývá „přechodovým“ jevem. Detailní zhodnocení Baskervillova odkazu zůstává však úkolem pro historiky. Naše analytická transkripce vyzdvihuje spíše výtvarné a optické kvality písma.
Při digitalisaci jsme neměli k disposici úplnou abecedu, jednak proto, že některé znaky Baskerville neřešil (některé tehdy ani neexistovaly), ale také proto, že jsme líní jezdit do Cambridge, kde je uchována většina původních raznic. Ono to ani nebylo potřeba. Vždyť v každém fragmentu jakéhokoli písma je obsažen princip, podle kterého lze s trochou přirozeného citu znakovou sadu doplnit. Analytická transkripce má také odstraňovat případné nedostatky inspiračního zdroje a nesmí mechanicky přejímat všechny podrobnosti kresby. i geniální tvůrci někdy dělají chyby, a tak, přestože oficiálně hovoříme o "transkripci", šlo ve všech doplňkových řezech o poměrně zásadní přepracování. Daleko více než o pietní věrnost originálu jde o zachování duše písma, a její probuzení k novému životu. Baskerville je písmo s charakterem gentlemana, se střízlivou elegancí a jasnou kresbou. Jeho povaha je vzdálena dramatickým kontrastům, jaké známe z kontinentální typografie pozdního baroka. Projekt písmové rodiny o dvaceti řezech nemůže být dílem jediných unavených očí, proto jsme opět vděčni Otovi Karlasovi za jeho cenné rady zejména při dokončovacích pracech. Na jeho doporučení byla mimo jiné zpevněna anatomie základního (originálního) řezu, zklidněn rytmus textové kursivy, lépe vyvážena forma znaku & a zlepšena barva malých kapitálek. Výsledkem je naprosto obyčejné a nenápadné písmo – dělník ve službách literatury. Kresebná měkkost jej předurčuje pro každý druh belletrie i poesie, racionální konstrukce bude užitečná též pro vědecké publikace. Po více než jednom roce práce na Baskervillově písmu máme pocit jako při novém setkání se starým známým.

Baskerville 120 Pro

€ 49.00

Baskerville 120 Pro

Baskerville 120 Pro Italic

€ 49.00

Baskerville 120 Pro Italic

Baskerville 120 Pro Medium

€ 49.00

Baskerville 120 Pro Medium

Baskerville 120 Pro Medium Italic

€ 49.00

Baskerville 120 Pro Medium Italic

Baskerville 120 Pro Bold

€ 49.00

Baskerville 120 Pro Bold

Baskerville 120 Pro Bold Italic

€ 49.00

Baskerville 120 Pro Bold Italic

Baskerville 10 Pro

€ 49.00

Baskerville 10 Pro

Baskerville 10 Pro Italic

€ 49.00

Baskerville 10 Pro Italic

Baskerville 10 Pro Medium

€ 49.00

Baskerville 10 Pro Medium

Baskerville 10 Pro Medium Italic

€ 49.00

Baskerville 10 Pro Medium Italic

Baskerville 10 Pro Bold

€ 49.00

Baskerville 10 Pro Bold

Baskerville 10 Pro Bold Italic

€ 49.00

Baskerville 10 Pro Bold Italic

Baskerville Ornaments

€ 49.00

Baskerville Ornaments

Baskerville Original Pro family features and functions:

f10 f3 f4 f11 f6 f9 f5 f8 f7 f12 f1 f2 f13
Until recently the story of this type face ended with mediocre digital versions, which did not get at the root of its inspiration. Our pursuit of this paramount body type face of the 20th century began in Nové Hrady Castle, the place where a part of the depository of old prints of the National Museum Library is kept, in the summer of 1999. Thanks to the understanding of the librarian Petr Mašek we were allowed to study and photograph four rare volumes from Baskerville’s printing office, dating from about 1760. We selected as the most successful models for the digitalization of this type face its Roman and italics in the size of about today’s 14 points, which Baskerville used for the printing, among other things, of his folio Bible in 1763 and Vergil’s works in Latin in 1757. These were large-size, stately prints on paper smoothed out by hot copper calender rollers. When composing the pages, Baskerville emphasized the importance of the blank space, just as the effect of the majestic austerity of the setting, which became an inspiration for Neo-classical typographers. He strove to remove everything which obstructs legibility, working without ornaments and rules, neatly, and with large margins. He proceeded along these lines also when designing his new type face. His punchcutter John Handy was given the task to make the type face different from the then fashionable Caslon, which was a surprise for a certain part of typophiles of the period. Baskerville perhaps anticipated certain elements known from Bodoni and Didot, which is why nowadays everybody calls it a “transitory” phenomenon. A detailed evaluation of Baskerville's heritage, however, remains a task for historians. Our analytical transcription enhances rather the artistic and visual qualities of his type face.
When digitalizing the type face, we did not have at our disposal a complete alphabet – partly because Baskerville did not solve some of the signs (some of them did not even exist at the time), partly because we were loath to go to Cambridge where the greater part of the original punches is deposited. But there was no need to do this. For inherent in every fragment of any typeface is the principle, according to which it is possible, with a little bit of natural feeling, to complete the set of signs. An analytical transcription is also to remove any potential shortcomings of the source of inspiration and must not take over mechanically all details of the design. Even creators of genius, however, make mistakes sometimes and, therefore, in spite of the fact that we officially speak about “a transcription”, what was involved in the case of all complementary designs was a fairly fundamental reworking. Our aim was not so much to be reverently faithful to the original, as to preserve the spirit of the type face and to breathe new life into it. Baskerville is a type face with the character of a gentleman, a type face of sober elegance and clear design. Its nature is remote from dramatic contrasts, as we know them from the Continental typography of the Late Baroque period. A project of a type face family which includes twenty designs cannot rely on a single pair of tired eyes; that is why we are again grateful to Otakar Karlas for his valuable advice, especially when putting the finishing touches to the typeface. It was upon his recommendation that, among other things, the anatomy of the basic (original) design was reinforced, the rhythm of the italics in text sizes was made more tranquil, the balance of the “&” sign form and the colour of the small caps were improved. The result is an absolutely ordinary and inconspicuous type face – a worker in the service of literature. The softness of its design predetermines it for every type of fiction and poetry, while its rational construction makes it useful also for scientific publications. Having worked on Baskerville’s type face for more than a year, when we see it now, it feels like meeting an old friend.

Příběh tohoto písma donedávna končil průměrnými digitálními verzemi, které nešly ke kořenům inspirace. Naše cesta za nejchlebovějším knižním písmem 20. století začala na zámku v Nových Hradech v létě 1999. Tam je totiž uložena část depozitáře starých tisků knihovny Národního musea. Díky pochopení knihovníka Petra Maška jsme si směli prostudovat a nafotografovat čtyři vzácné svazky z Baskervillovy tiskárny z doby okolo roku 1760. Coby nejzdařilejší předlohy k digitalisaci byly vybrány antikva a italika ve velikosti okolo dnešních čtrnácti bodů, jimiž vytiskl mimo jiné i foliantovou bibli roku 1763 a dílo Vergilia roku 1757 v latině. Byly to velké slavnostní tisky na papíře hlazeném horkými měděnými válci. Při komposici stránek Baskerville vyzdvihl důležitost prázdné plochy, stejně jako účinek majestátní strohosti sazby, což se stalo inspirací klasicistním typografům. Usiloval o odstranění všeho, co překáží čitelnosti, pracoval bez ornamentů a linek, čistě, a s velkými okraji. Podobně postupoval i v návrhu nového písma. Jeho rytec John Handy měl za úkol odlišit písmo od tehdy módního Caslona, a tím překvapil jistou část tehdejších typofilů. Baskerville možná předvídal určité prvky známé od Bodoniho a Didota, a proto jej dnes kdekdo nazývá „přechodovým“ jevem. Detailní zhodnocení Baskervillova odkazu zůstává však úkolem pro historiky. Naše analytická transkripce vyzdvihuje spíše výtvarné a optické kvality písma.
Při digitalisaci jsme neměli k disposici úplnou abecedu, jednak proto, že některé znaky Baskerville neřešil (některé tehdy ani neexistovaly), ale také proto, že jsme líní jezdit do Cambridge, kde je uchována většina původních raznic. Ono to ani nebylo potřeba. Vždyť v každém fragmentu jakéhokoli písma je obsažen princip, podle kterého lze s trochou přirozeného citu znakovou sadu doplnit. Analytická transkripce má také odstraňovat případné nedostatky inspiračního zdroje a nesmí mechanicky přejímat všechny podrobnosti kresby. i geniální tvůrci někdy dělají chyby, a tak, přestože oficiálně hovoříme o "transkripci", šlo ve všech doplňkových řezech o poměrně zásadní přepracování. Daleko více než o pietní věrnost originálu jde o zachování duše písma, a její probuzení k novému životu. Baskerville je písmo s charakterem gentlemana, se střízlivou elegancí a jasnou kresbou. Jeho povaha je vzdálena dramatickým kontrastům, jaké známe z kontinentální typografie pozdního baroka. Projekt písmové rodiny o dvaceti řezech nemůže být dílem jediných unavených očí, proto jsme opět vděčni Otovi Karlasovi za jeho cenné rady zejména při dokončovacích pracech. Na jeho doporučení byla mimo jiné zpevněna anatomie základního (originálního) řezu, zklidněn rytmus textové kursivy, lépe vyvážena forma znaku & a zlepšena barva malých kapitálek. Výsledkem je naprosto obyčejné a nenápadné písmo – dělník ve službách literatury. Kresebná měkkost jej předurčuje pro každý druh belletrie i poesie, racionální konstrukce bude užitečná též pro vědecké publikace. Po více než jednom roce práce na Baskervillově písmu máme pocit jako při novém setkání se starým známým.