When working on a school project in 2009, I asked myself the following question: Is it possible for a typeface to express some sort of national character? Is there really anything such as Czech tradition? Can a typeface with such characteristics be drawn? Where to start, when considering how few typefaces came to life in our country in the past 100 years, and only handful of these were ever implemented? Still, I found some inspiration: Preissig's Antikva, Menhart’s Figural, Fairfield by Czech typographer Rudolf Růžička working in the USA, and Týfa's Antikva.
Do these typefaces have anything in common? All of them were drawn with utmost care as letters for book setting. All of them feature solid, well-drawn serifs, which lend them the air of sturdy confidence. They do not succumb to fleeting trends of fashion and they cannot be easily put side by side with their counterparts from the USA and Europe. All of them were designed in an era when implementation of type was still extremely demanding; thus, the authors did not even consider that their typefaces could be implemented for large sizes in great families with numerous weights and styles.
Originally, I drew the typeface as the core element of the visual identity of the Charles University in Prague. The character set was to include a number of glyphs and acronyms from arts and sciences, Greek alphabet and cyrillics. The character set was conceived as extremely useful and exceptional in its broad scope. The typeface has a number of serif and sans serif styles, including italics. It has full set of small caps, large number of numerals and numerous extra glyphs.
The model for digitalisation was drawn on tracing paper. Its transparency did not matter as much as its surface, ideal for drawing with the Rotring pen and suitable for correcting with the OLFA scratching knife. From the beginning, I tried to draw the letters as small as possible, so that the similarities in shapes of letters would stand out. Where necessary, I corrected the letters in larger sizes. The outlines were always filled in to better see the colour of each of the characters. Elements such as the exact thickness of cuts was left to digitalisation. For me, the most important element was the style of the typeface in book sizes, rather than extravagant shapes apparent in larger sizes. When drawing a typeface, endless possibilities come to mind. I tried to avoid them, even when paying for it with strict, austere character of the letter. I hope the reader will forgive me my choice.
In summer 2011, I asked František Štorm, the most relevant expert of all, to take on the task of digitalising my drawings. I was shy when asking for this – František has hundreds of alphabets in his records, and he digitalises the works of true masters – Preissig, Týfa, Rathouský, Solpera. He was kind enough to accept my request.
Rostislav Vaněk, April 2012
V roce 2009 jsem si při školním projektu položil otázku, zda může písmo nést národní charakter? Existuje něco jako česká tradice? Lze nakreslit písmo s těmito znaky. Kde začít, když za posledních 100 let vznikalo v Čechách tak málo nových písem a ty byly ještě sporadicky realizovány. Přesto jsem si pro sebe našel jakési své předobrazy. Preissigovu Antikvu, Menhartův Figural, Fairfield v Americe působícího Rudolfa Růžičky a Týfovu Antikvu.
Mají tato písma něco společného? Rozhodně byla kreslena zodpovědně jako písma knižní. Všechna mají přesvědčivé, pevně kreslené patky, které jim dodávají sebejistý výraz. Nejsou navázána na dobové vlivy ani se nedají snadno přiřadit ke svým vrstevníkům z Evropy či USA. Všechna vznikala v době, kdy realizace typografických písem byla technologicky velmi náročná a autoři ani nepočítali, že by jejich písma mohla být realizována ve velkých velikostech a rozsáhlých rodinách o bohaté škále řezů.V roce 2009 jsem si při školním projektu položil otázku, zda může písmo nést národní charakter? Existuje něco jako česká tradice? Lze nakreslit písmo s těmito znaky. Kde začít, když za posledních 100 let vznikalo v Čechách tak málo nových písem a ty byly ještě sporadicky realizovány. Přesto jsem si pro sebe našel jakési své předobrazy. Preissigovu Antikvu, Menhartův Figural, Fairfield v Americe působícího Rudolfa Růžičky a Týfovu Antikvu.
Mají tato písma něco společného? Rozhodně byla kreslena zodpovědně jako písma knižní. Všechna mají přesvědčivé, pevně kreslené patky, které jim dodávají sebejistý výraz. Nejsou navázána na dobové vlivy ani se nedají snadno přiřadit ke svým vrstevníkům z Evropy či USA. Všechna vznikala v době, kdy realizace typografických písem byla technologicky velmi náročná a autoři ani nepočítali, že by jejich písma mohla být realizována ve velkých velikostech a rozsáhlých rodinách o bohaté škále řezů.
(Písmo jsem původně kreslil jako základ vizuálního stylu Univerzity Karlovy v Praze. Pro UK bylo zamýšleno nakreslit celou řadu znaků a zkratek z oblasti exaktních i humanitních věd, byla zamýšlena úplná řecká abeceda, azbuka a cyrilice, mohl tak vzniknout soubor mimořádně praktický a svým rozsahem ojedinělý.) Písmo má rozsáhlý počet patkových i bezpatkových řezů, stojatých i kurzivních. Je vybaveno kapitalkami, rozsáhlou sadou číslic a obslužných znaků.
Předlohy pro digitalizaci jsem kreslil na pauzovací papír, kde jeho průhlednost pro mne nebyla důležitá, ale pro kresbu tuší perem Rotring byl využit jeho povrch, na němž je možné noži OLFA škrabat přesné korektury. Snažil jsem se od počátku kreslit písmo co nejmenší, abych viděl vzájemné souvislosti kresby jednotlivých liter. V nutných případech jsem kresbu korigoval ve větší velikosti. Vždy jsem kontury kresby vyplňoval abych lépe odhadl sytost zabarvení jednotlivých liter. Absolutní přesnost síly tahů, duktu liter jsem nechal na digitalizaci. Vždy pro mne byl důležitější výraz písma v knižních velikostech, než možná tvarová exhibice ve větších stupních. V kresbě nás napadají nekonečné varianty na dané téma. Snažil jsem se jim vyhnout i za cenu strohosti výrazu. Nechť laskavý čtenář promine.
V létě 2011 jsem požádal toho nejpovolanějšího – Františka Štorma, zda by se neujal digitalizace mých předloh. Dost jsem se ostýchal. František, který má ve své fontografii stovky abeced a realizuje pouze díla mistrů (Preissig, Týfa, Rathouský, Solpera) se této práce laskavě ujal.
Rostislav Vaněk, duben 2012
When working on a school project in 2009, I asked myself the following question: Is it possible for a typeface to express some sort of national character? Is there really anything such as Czech tradition? Can a typeface with such characteristics be drawn? Where to start, when considering how few typefaces came to life in our country in the past 100 years, and only handful of these were ever implemented? Still, I found some inspiration: Preissig's Antikva, Menhart’s Figural, Fairfield by Czech typographer Rudolf Růžička working in the USA, and Týfa's Antikva.
Do these typefaces have anything in common? All of them were drawn with utmost care as letters for book setting. All of them feature solid, well-drawn serifs, which lend them the air of sturdy confidence. They do not succumb to fleeting trends of fashion and they cannot be easily put side by side with their counterparts from the USA and Europe. All of them were designed in an era when implementation of type was still extremely demanding; thus, the authors did not even consider that their typefaces could be implemented for large sizes in great families with numerous weights and styles.
Originally, I drew the typeface as the core element of the visual identity of the Charles University in Prague. The character set was to include a number of glyphs and acronyms from arts and sciences, Greek alphabet and cyrillics. The character set was conceived as extremely useful and exceptional in its broad scope. The typeface has a number of serif and sans serif styles, including italics. It has full set of small caps, large number of numerals and numerous extra glyphs.
The model for digitalisation was drawn on tracing paper. Its transparency did not matter as much as its surface, ideal for drawing with the Rotring pen and suitable for correcting with the OLFA scratching knife. From the beginning, I tried to draw the letters as small as possible, so that the similarities in shapes of letters would stand out. Where necessary, I corrected the letters in larger sizes. The outlines were always filled in to better see the colour of each of the characters. Elements such as the exact thickness of cuts was left to digitalisation. For me, the most important element was the style of the typeface in book sizes, rather than extravagant shapes apparent in larger sizes. When drawing a typeface, endless possibilities come to mind. I tried to avoid them, even when paying for it with strict, austere character of the letter. I hope the reader will forgive me my choice.
In summer 2011, I asked František Štorm, the most relevant expert of all, to take on the task of digitalising my drawings. I was shy when asking for this – František has hundreds of alphabets in his records, and he digitalises the works of true masters – Preissig, Týfa, Rathouský, Solpera. He was kind enough to accept my request.
Rostislav Vaněk, April 2012
V roce 2009 jsem si při školním projektu položil otázku, zda může písmo nést národní charakter? Existuje něco jako česká tradice? Lze nakreslit písmo s těmito znaky. Kde začít, když za posledních 100 let vznikalo v Čechách tak málo nových písem a ty byly ještě sporadicky realizovány. Přesto jsem si pro sebe našel jakési své předobrazy. Preissigovu Antikvu, Menhartův Figural, Fairfield v Americe působícího Rudolfa Růžičky a Týfovu Antikvu.
Mají tato písma něco společného? Rozhodně byla kreslena zodpovědně jako písma knižní. Všechna mají přesvědčivé, pevně kreslené patky, které jim dodávají sebejistý výraz. Nejsou navázána na dobové vlivy ani se nedají snadno přiřadit ke svým vrstevníkům z Evropy či USA. Všechna vznikala v době, kdy realizace typografických písem byla technologicky velmi náročná a autoři ani nepočítali, že by jejich písma mohla být realizována ve velkých velikostech a rozsáhlých rodinách o bohaté škále řezů.V roce 2009 jsem si při školním projektu položil otázku, zda může písmo nést národní charakter? Existuje něco jako česká tradice? Lze nakreslit písmo s těmito znaky. Kde začít, když za posledních 100 let vznikalo v Čechách tak málo nových písem a ty byly ještě sporadicky realizovány. Přesto jsem si pro sebe našel jakési své předobrazy. Preissigovu Antikvu, Menhartův Figural, Fairfield v Americe působícího Rudolfa Růžičky a Týfovu Antikvu.
Mají tato písma něco společného? Rozhodně byla kreslena zodpovědně jako písma knižní. Všechna mají přesvědčivé, pevně kreslené patky, které jim dodávají sebejistý výraz. Nejsou navázána na dobové vlivy ani se nedají snadno přiřadit ke svým vrstevníkům z Evropy či USA. Všechna vznikala v době, kdy realizace typografických písem byla technologicky velmi náročná a autoři ani nepočítali, že by jejich písma mohla být realizována ve velkých velikostech a rozsáhlých rodinách o bohaté škále řezů.
(Písmo jsem původně kreslil jako základ vizuálního stylu Univerzity Karlovy v Praze. Pro UK bylo zamýšleno nakreslit celou řadu znaků a zkratek z oblasti exaktních i humanitních věd, byla zamýšlena úplná řecká abeceda, azbuka a cyrilice, mohl tak vzniknout soubor mimořádně praktický a svým rozsahem ojedinělý.) Písmo má rozsáhlý počet patkových i bezpatkových řezů, stojatých i kurzivních. Je vybaveno kapitalkami, rozsáhlou sadou číslic a obslužných znaků.
Předlohy pro digitalizaci jsem kreslil na pauzovací papír, kde jeho průhlednost pro mne nebyla důležitá, ale pro kresbu tuší perem Rotring byl využit jeho povrch, na němž je možné noži OLFA škrabat přesné korektury. Snažil jsem se od počátku kreslit písmo co nejmenší, abych viděl vzájemné souvislosti kresby jednotlivých liter. V nutných případech jsem kresbu korigoval ve větší velikosti. Vždy jsem kontury kresby vyplňoval abych lépe odhadl sytost zabarvení jednotlivých liter. Absolutní přesnost síly tahů, duktu liter jsem nechal na digitalizaci. Vždy pro mne byl důležitější výraz písma v knižních velikostech, než možná tvarová exhibice ve větších stupních. V kresbě nás napadají nekonečné varianty na dané téma. Snažil jsem se jim vyhnout i za cenu strohosti výrazu. Nechť laskavý čtenář promine.
V létě 2011 jsem požádal toho nejpovolanějšího – Františka Štorma, zda by se neujal digitalizace mých předloh. Dost jsem se ostýchal. František, který má ve své fontografii stovky abeced a realizuje pouze díla mistrů (Preissig, Týfa, Rathouský, Solpera) se této práce laskavě ujal.
Rostislav Vaněk, duben 2012