Sebastian

Sebastian© František Štorm

Sans-serif typefaces compensate for their basic handicap – an absence of serifs – with a softening modulation typical of roman typefaces. Grotesques often inherit a hypertrophy of the x-height, which is very efficient, but not very beautiful. They are like dogs with fat bodies and short legs. Why do we love old Garamonds? Beside beautifully modelled details, they possess aspect-ratios of parts within characters that timelessly and beauteously parallel the anatomy of the human body. Proportions of thighs, arms or legs have their universal rules, but cannot be measured by pixels and millimetres. These sometimes produce almost unnoticeable inner tensions, perceptible only very slowly, after a period of living with the type. Serifed typefaces are open to many possibilities in this regard; when a character is mounted on its edges with serifs, what is happening in between is more freely up to the designer. In the case of grotesques, everything is visible; the shape of the letter must exist in absolute nakedness and total simplicity, and must somehow also be spirited and original.

Bezpatkové písmo vyrovnává svůj základní nedostatek – absenci patek – tím, že v monolineárním schématu uplatňuje změkčující modelaci antikvy. Grotesky jsou dědičně zatíženy také hypertrofií střední výšky minusek,což je velmi praktické,ale nepěkné. Je to jako pejsek s tlustým tělem a krátkýma nohama. Proč milujeme staré Garamondy? Kromě nádherné modelace je to také poměr velikostí jednotlivých částí liter, kdy písmo ve své nadčasové leposti tvoří paralelu k anatomii lidského těla. Vzájemné poměry okončetin mají svá pevná pravidla, avšak nedají se měřit na pixely a milimetry, někdy jsou to nepostřehnutelná vnitřní pnutí, vnímaná jen podvědomě a pomalu, po delším čase. Patková písma mají v tomto bodě mnohem bohatší paletu možností, znak se jednoduše ukotví do plochy patkami, a co se děje uvnitř kresby je naše věc. U grotesků je všechno vidět, tvar litery musí obstát ve své úplné nahotě a sumární jednoduchosti a přece musí být trochu rafinovaný a originelní.
Myšlenku tzv. „groteskantikvy“, velice živou v letech čtyřicátých, charakterisuje reakce na syrový Akzidenz Grotesk či totalitní Futuru. Písmaři se snaží v monolineárním kadlubu přeci jen promodelovávat jakési jemnosti a křížit jej s antikvou. Typickým představitelem této tendenceje například Zapfova Optima, od jejíhož vydání uplynulo bezmála půlstoletí. Teprve v posledních letech zažíváme rozkvět malebněji kreslených grotesků v dílech typografů L. de Groota, J. F. Porcheze nebo E. Kaisera. Další kapkou do rybníka takových abeced je Sebastian Pro, bezserifová variace na postrenesanční Serapion. Cílem bylo vytvořit písmo pro radost, takže nemá nijak šikovné proporce dotažnic, spíše je modelován tak nějak příjemně pro oko. Ani v sazbě není moc úsporný, střední výška minusek je menší, zhola nepraktická pro hustší řádkování. Žádné sofistikované optické triky nebyly uplatněny; kursivy jsou příliš emotivní pro hladkou sazbu a ostré špice trhají zrak. Sebastian Pro ilustruje sebe sama pružným, osobitě tormentovaným tělem litery, groteskně i antikvně zkrouceným. Písmová rodina o šestatřiceti řezech budiž považována spíše za projekt parodující určitou etapu vývoje bezserifových písem.

Sebastian Light

€ 29.00

Sebastian Light

Sebastian Light Italic

€ 29.00

Sebastian Light Italic

Sebastian Text

€ 29.00

Sebastian Text

Sebastian Text Italic

€ 29.00

Sebastian Text Italic

Sebastian Medium

€ 29.00

Sebastian Medium

Sebastian Medium Italic

€ 29.00

Sebastian Medium Italic

Sebastian Text Bold

€ 29.00

Sebastian Text Bold

Sebastian Text Bold Italic

€ 29.00

Sebastian Text Bold Italic

Sebastian Medium Bold

€ 29.00

Sebastian Medium Bold

Sebastian Medium Bold Italic

€ 29.00

Sebastian Medium Bold Italic

Sebastian family features and functions:

f10 f3 f6 f9 f5 f8 f7 f1 f2
Sans-serif typefaces compensate for their basic handicap – an absence of serifs – with a softening modulation typical of roman typefaces. Grotesques often inherit a hypertrophy of the x-height, which is very efficient, but not very beautiful. They are like dogs with fat bodies and short legs. Why do we love old Garamonds? Beside beautifully modelled details, they possess aspect-ratios of parts within characters that timelessly and beauteously parallel the anatomy of the human body. Proportions of thighs, arms or legs have their universal rules, but cannot be measured by pixels and millimetres. These sometimes produce almost unnoticeable inner tensions, perceptible only very slowly, after a period of living with the type. Serifed typefaces are open to many possibilities in this regard; when a character is mounted on its edges with serifs, what is happening in between is more freely up to the designer. In the case of grotesques, everything is visible; the shape of the letter must exist in absolute nakedness and total simplicity, and must somehow also be spirited and original.

Bezpatkové písmo vyrovnává svůj základní nedostatek – absenci patek – tím, že v monolineárním schématu uplatňuje změkčující modelaci antikvy. Grotesky jsou dědičně zatíženy také hypertrofií střední výšky minusek,což je velmi praktické,ale nepěkné. Je to jako pejsek s tlustým tělem a krátkýma nohama. Proč milujeme staré Garamondy? Kromě nádherné modelace je to také poměr velikostí jednotlivých částí liter, kdy písmo ve své nadčasové leposti tvoří paralelu k anatomii lidského těla. Vzájemné poměry okončetin mají svá pevná pravidla, avšak nedají se měřit na pixely a milimetry, někdy jsou to nepostřehnutelná vnitřní pnutí, vnímaná jen podvědomě a pomalu, po delším čase. Patková písma mají v tomto bodě mnohem bohatší paletu možností, znak se jednoduše ukotví do plochy patkami, a co se děje uvnitř kresby je naše věc. U grotesků je všechno vidět, tvar litery musí obstát ve své úplné nahotě a sumární jednoduchosti a přece musí být trochu rafinovaný a originelní.
Myšlenku tzv. „groteskantikvy“, velice živou v letech čtyřicátých, charakterisuje reakce na syrový Akzidenz Grotesk či totalitní Futuru. Písmaři se snaží v monolineárním kadlubu přeci jen promodelovávat jakési jemnosti a křížit jej s antikvou. Typickým představitelem této tendenceje například Zapfova Optima, od jejíhož vydání uplynulo bezmála půlstoletí. Teprve v posledních letech zažíváme rozkvět malebněji kreslených grotesků v dílech typografů L. de Groota, J. F. Porcheze nebo E. Kaisera. Další kapkou do rybníka takových abeced je Sebastian Pro, bezserifová variace na postrenesanční Serapion. Cílem bylo vytvořit písmo pro radost, takže nemá nijak šikovné proporce dotažnic, spíše je modelován tak nějak příjemně pro oko. Ani v sazbě není moc úsporný, střední výška minusek je menší, zhola nepraktická pro hustší řádkování. Žádné sofistikované optické triky nebyly uplatněny; kursivy jsou příliš emotivní pro hladkou sazbu a ostré špice trhají zrak. Sebastian Pro ilustruje sebe sama pružným, osobitě tormentovaným tělem litery, groteskně i antikvně zkrouceným. Písmová rodina o šestatřiceti řezech budiž považována spíše za projekt parodující určitou etapu vývoje bezserifových písem.